Jsem Petr, je mi dvanáct let a jsem normální kluk z malé české vesnice. Velikonoce se blíží a jako všichni kluci v mém věku se netrpělivě připravuji na zvláštní úkol: vyrobit si svou vlastní pomlázku neboli velikonoční šlehačku, tatar, karabáč. Co to vlastně je? Pomlázka není šlehačka na dortu, nebo tatarka. Jsou to krásně spletené mladé proutky čerstvých vrbových větví. Větve jsou pružné a symbolizují svěžest a mládí jara. Říká se, že pomlázka přináší zdraví a mládí každému, kdo je jí vymrskaný. Můj dědeček mě naučil, jak jeden vyrobit. Nejprve musíte vybrat dokonalé větvičky vrby, ani příliš tlusté, ani příliš tenké. Po nasbírání se namočí do vody, aby byly pružnější. Když jsou připraveny, opatrně spolu větvičky propleteme a na konci je ozdobně svážeme stuhou. Je to řemeslo, tradice předávaná z generace na generaci. Teď k nejzajímavější části: Velikonoční pondělí. V tento den se kluci jako já vydávají ven s pomlázkou v ruce a navštěvují domy dívek ve vesnici. Dívky jemně mrskáme pomlázkou a recitujeme tradiční velikonoční říkanky. Říká se, že to dívkám do dalšího roku přinese zdraví a krásu. Ale my kluci to neděláme jen tak pro zábavu. Na oplátku jsme obdarováni krásně malovanými velikonočními vajíčky, sladkostmi a někdy i panákem slivovice pro ty starší. Malovaná vajíčka neboli kraslice, jsou zvlášť výjimečná. Jsou zdobená složitými vzory a jasnými barvami, symbolizující život, zdraví a štěstí pro nadcházející rok. Vzpomínám si, jak jsem se jednou na tuto tradici ptal své babičky. Usmála se a řekla, že jde o směs starobylých slovanských rituálů a křesťanských tradic, které oslavují znovuzrození a živého ducha jara.