Věděli jste, že "Francie a Indie mají společnou hranici"? Říkáte, že to není pravda, protože jsou daleko od sebe, Francie je v Evropě a Indie v Asii? No, možná je to pravda ve vašem světě, ale v tom mém je to jinak. Vezměte si mě, Jánose, vojáka. Nebyl jsem vždycky vojákem. Byl jsem opuštěné dítě, nalezené v kukuřičném poli a pojmenované po něm János Kukorica (Kukuřice). Když jsem vyrostl, vydělával jsem si na chleba jako pastýř, což nebylo snadné, ale měl jsem alespoň svou lásku, svou Ilušku... Měla zlaté srdce, ale na štěstí jsme si museli dlouho počkat, protože její zlá macecha byla doslova čarodějnice. Ach, čím vším jsme si museli projít, abychom konečně byli spolu! Bojoval jsem s loupežníky, přidal se k husarům, a dokonce jsem navštívil Itálii a zemi věčného mrazu! A to byl teprve začátek. Když jsem se dozvěděl o smrti své Ilusky, vydal jsem se na další cestu. Vydal jsem se do země obrů, do země temnot, dokonce až k břehům Peruánského moře, a jak se mi dařilo. Tak jsem se konečně dostal do Říše pohádek, kde jsem nejen získal svou Ilusku zpět, ale byli jsme zvoleni králem a královnou vílích chlapců a vílích dívek. Od té doby si žijeme doslova jako králové a stále zamilovaní. Vidím, že mi nevěříš. Odsud z Říše pohádek to vypadá jako dost nepodstatná informace, ale ve vašem světě je asi důležité, že to všechno sepsal na papír maďarský básník Sándor Petőfi v roce 1844 v povídkové básni János Vitéz. Že je celý můj život smyšlený? To mi nevadí, v říši pohádek jsem šťastný a nezdá se, že by to snižovalo mou hodnotu i ve vašem světě. Lidé můj příběh stále čtou, a v roce 1973 o mně byl dokonce natočen i celovečerní kreslený film. Co víc si může přát někdo, kdo začal život jako osiřelý pastýř?