Husaři byli velmi pohlední vojáci. Jezdili na silných, mrštných koních a nosili ozdobné, pletené pláště, zvané mente, na nichž byly šňůry protkané kovovými vlákny, což nejen dobře vypadalo, ale sloužilo také jako ochrana proti úderům mečem. A to jsem se ještě nezmínil o charakteristické pokrývce hlavy, husarském šátku. Samozřejmě, že armády všech epoch si husary ponechávaly, a to ne proto, že by dobře vypadali, ale proto, že byli skvělí při nájezdech, tj. provádění zákeřných přepadů. Nejstarší zmínka o těchto lehkých jezdcích pochází zhruba z konce 14. století a o několik desetiletí později se o nich jako o husarech zmiňuje král Matyáš. Ačkoli husaři byli původně srbští a chorvatští jezdci, později se z nich stala typicky uherská síla, která přetrvala staletí, a díky jejich úspěchu si vlastní husary založily i další země – například Polsko, Francie a Itálie. Vrátím-li se k nájezdům, sám vděčím za svou slávu nájezdu, respektive husarskému kousku, který se proslavil po celé říši. V roce 1757 jsem s pouhými 4320 vojáky nejen dobyl město Berlín, ale také ho zničil. Ve městě jsme byli jen jeden den, ale vyplenili jsme ho, vzali pár rukavic pro mou královnu Marii Terezii a byli jsme pryč. Celá Evropa se pruskému panovníkovi Fridrichu Velikému smála; rád to přiznávám i já. Moje kariéra se poté velmi pěkně rozvíjela, takže je myslím pochopitelné, že mi na Budínském hradě postavili sochu, a dokonce o mně natočili film. Ale zapomněl jsem se představit, i když husaři vždycky dbali na dobré mravy. Jsem husarský generál András Hadik, v letech 1764 až 1768 guvernér Sedmihradského velkovévodství, v roce 1774 guvernér Haliče a Lodomerie, v letech 1774 až 1790 prezident císařské válečné rady. Těším se, že vás všechny přivítám na Budínském hradě!