Vyhozená do špinavého kontejneru, mezi zmačkané noviny a prázdné kelímky od kávy, jsem ležela vyhozená – kdysi čistá punčocha, která se teď rozjela. Z mdlého kouta jsem vzpomínala na svůj vývoj a na to, jak jsem se ocitla tady. V laboratořích firmy DuPont v USA byl v roce 1935 vytvořen můj starší bratranec, nylon. Syntetický zázrak, tyto punčochy byly vyrobeny tak, aby napodobovaly přirozený lesk a půvab hedvábí. Byly odolné a cenově dostupné a díky nim vypadaly ženské nohy jako jako sen. Já však pocházím z jiného rodu. Narodila jsem se v Československu a jsem potomkem "silonek". Geniální Otto Wichterle na druhém konci světa zkoušel něco podobného a voilà, silonové punčochy byly představeny. Byli jsme evropskou obdobou nylonu, stejně milovanou a oslavovanou. Ženy po nás toužily všude. Hedvábné punčochy byly sice krásné, ale snadno se trhaly a byly dražší. My jsme přinesly lesk, pružnost a eleganci, které bylo těžké odolat. Náš příchod na trh se setkal s dychtivým očekáváním a brzy jsme zdobily nohy žen napříč kontinenty. Během druhé světové války se náš význam ještě zvýraznil. Hedvábí bylo přesměrováno na výrobu padáků, a tak se na jeho místo dostaly nylonové a silonové punčochy. Díky své pružnosti a lesku jsme se staly oblíbenými, i když jich byl nedostatek. Ale jako u všech dobrých věcí i u nás dochází k úpadku. Sem tam nějaké zatrhnutí, sem tam nějaká dírky, a brzy jsme byly pro sebemenší nedokonalost vyhozené do koše. My, které jsme zažily taneční sály a zasedací místnosti. A teď jsem tady a přemýšlím o těch zářivých dnech. I když jsem teď možná v koši, můj odkaz přetrvává. Každý krok, každý tanec – byly jsme součástí všech okamžiků. A není to nakonec to, na čem skutečně záleží? Ne opotřebení, ale vzpomínky, kterých jsme byli součástí.