V historii polské kinematografie byl tento proud naprostým zjevením. Zrodil se v roce 1956 a vyznačoval se spoluprací se znamenitými scenáristy, přirozeným herectvím, hojností symbolů a metafor a zpracováním tabuizovaných témat, jakými jsou válka a okupace, traumata lidí, kteří válku zažili, láska, samota a hrdinství. Polská filmová škola tak umožnila jak umělcům, tak divákům, aby se vyrovnali s nelehkým válečným obdobím, okupací a politickými změnami. Jako první v dějinách naší kinematografie učila umění vyprávět příběhy prostřednictvím obrazu. Mezi díla polské filmové školy, která stojí za pozornost, patří například film „Kanály“ (1957) režiséra Andrzeje Wajdy věnující se Varšavskému povstání, drama „Popel a démant“ (1958) téhož režiséra, které vypráví o osudu partyzánů z poválečného odboje, a celovečerní snímek „Matka Johana od Andělů“ (1960) režiséra Jerzyho Kawalerowicze vyprávějící příběh jezuitského kněze, který dorazí do kláštera na pomoc jeptiškám posedlým zlými duchy. Snímky mladých polských filmařů z přelomu padesátých a šedesátých let reprezentují naši kinematografii ve světě. Dodnes představují její nejslavnější kapitolu a uvádějí se ve světových encyklopediích filmu. Úspěch a uznání ve světě by bez rozvoje polské filmové školy nebyly možné.