Jak déšť jemně kapal na okno, malý Tomáš se rozhlížel po místnosti a hledal něco zábavného, jak zkrátit čas. Na poličce si všiml krabičky s kartami a s nadšením ji vzal do ruky. Barevné obrázky ho ihned zaujaly. "Tati," zeptal se s jiskřícím vzrušením v očích, "můžeme si tuhle hru zahrát?" Jeho táta Petr se zasmál, když uviděl známé karty. "Ach, Pexeso! Víš, chlapče, že tato hra je český vynález? Původně vznikla ze slovního spojení 'pekelně se soustřeď.“ Tomášovi se překvapením rozšířily oči. "Opravdu?" Petr přikývl. "Ano. Víš, cílem hry je najít k sobě patřící páry karet. Na každé kartě je ilustrace nebo obrázek a její pár má stejný obrázek. Karty se zamíchají a položí lícem dolů. Hráči se střídají a odkrývají dvě karty, snaží se najít k sobě patřící pár. Když ho najdeš, smíš si ho nechat a máš ještě jeden tah. Hra pokračuje, dokud nejsou všechny páry nalezeny. Hráč s nejvíce páry vyhrává." Tomáš zaujatě zamíchal karty. "A jak se ta hra stala populární?" Petr se opřel a zavzpomínal. "No, hra se stala v Československu velkým hitem. Vznikla kolem roku 1965 a její jednoduchost v kombinaci s náročností na paměť a soustředění oslovila všechny věkové kategorie. Postupem času se Pexeso rozšířilo do dalších zemí a začalo se mu říkat 'Pairs' nebo 'Memory'. Objevily se různé verze s různými tématy – zvířata, památky, postavy, na co si vzpomeneš." Tomáš začal řadit kartičky do řad. "Už chápu, proč je to oblíbené. Je to zábava i výzva!" "Vskutku. Není to jen o paměti, ale také o postřehu a strategii. A spojuje to lidi – rodiny, přátele." Tomáš se usmál. "Já si chci zahrát hned! Budeš mým soupeřem?"