Jako mikrofon v americkém Kongresu jsem ozvučil hlasy mnoha vlivných lidí. Ale jen málo okamžiků vyniká tak jako chvíle, kdy jsem nesl slova jedinečné evropské osobnosti: Václava Havla, prvního prezidenta České republiky. Václav Havel nebyl jen tak ledajaký prezident, jeho cesta k této vážené funkci byla poznamenána bojem a houževnatostí. Václav Havel se narodil v roce 1936 v Praze a zpočátku se prosadil jako dramatik, který svými díly jemně kritizoval utlačovatelský komunistický režim v Československu. Koncem 70. let se stal nezaměnitelným hlasem disentu. Jeho účast na manifestu Charty 77, který kritizoval vládu za neplnění ustanovení o lidských právech, ho označila za hrozbu. Následující léta byla pro Havla přerušena několika vězněními. Tyto pobyty za mřížemi však jen upevnily jeho odhodlání. Věřil v sílu nenásilného odporu, v sílu lidského ducha a v to, že pravda a láska nakonec zvítězí nad lží a nenávistí. V roce 1989 došlo k sametové revoluci, pokojnému protestu, který vedl k ukončení 41 let trvající komunistické vlády v Československu. Země vzhlížela k vůdci, který ztělesňoval naději a změnu. Tímto majákem naděje se stal disident a dramatik Havel, když byl zvolen prezidentem Československa a později, po pokojném rozdělení země, České republiky. Když jsem v únoru 1990 ucítil jako mikrofon jemný Havlův dotek, v místnosti zhoustlo očekávání. V publiku před ním seděli senátoři, kongresmani a diplomaté, ale bylo jasné, že jeho poselství přesahuje hranice a politiku. Začal vyjádřením vděčnosti za podporu, kterou Spojené státy poskytly jeho zemi během jejího boje za svobodu. Zároveň se však ponořil hlouběji a dotkl se univerzálních lidských hodnot, ceny svobody a odpovědnosti, která je s ní spojena. Zdůraznil vzájemnou propojenost všech národů a vyzval ke kolektivní odpovědnosti za ochranu globálních hodnot a práv. Pro mnohé v sále to bylo zjevení: byl zde vůdce, kterého neformovaly politické manévry, ale zásady, jeho spisy, jeho boj a neochvějná víra v lidská práva a důstojnost. Jeho projev skončil, ale rezonance jeho slov, mnou umocněná, přetrvávala. Václav Havel nemluvil jen za Českou republiku. Mluvil za lidstvo, za právo každého jednotlivce na svobodu, pravdu a spravedlnost. A já jsem byl hrdý na to, že jsem byl nástrojem, který toto univerzální poselství nesl světu.