Slyšeli jste někdy o klavírech Bösendorfer? Myslím, že možná ano, jsme přece světoznámí svým krásným zvukem. Já však vynikám i mezi bösendorfkami, protože jsem byl nástrojem jednoho z největších maďarských skladatelů, Zoltána Kodályho. Ten už bohužel zemřel, ale když ještě žil, hrál na mě právě tady, ve svém bytě na rohu Kodály körönd, budapešťského náměstí, které dnes nese jeho jméno. Dnes už zde nikdo nebydlí, byt funguje jako muzeum a prezentuje dílo Zoltána Kodályho. Ale, když ještě žil! Jaké divy se mnou hrál. Například napsal operu János Háry, díky níž se maďarské lidové písně staly i součástí vážné hudby. V oblasti lidových písní po sobě každopádně zanechal nesmazatelné zásluhy a také se zasloužil o zahájení sběratelství lidových písní. S nahráváním lidových písní začal v roce 1905, v čemž pak nějakou dobu pokračoval společně s dalším skladatelem, Bélou Bartókem. Výsledkem Kodályho desetileté práce byly tisíce nahraných lidových písní. Kromě toho samozřejmě nepřestal komponovat, kromě scénických děl psal také orchestrální skladby, sborová díla a komorní skladby. Jeho láska k hudbě však nezůstala jen u psaní a provozování hudby. Za nesmírně důležitý považoval rozvoj hudební výchovy a co nejširší hudební praxi, a tak se zrodila Kodályho metoda, která se v roce 1945 začala ověřovat v praxi a později se stala nedílnou součástí maďarského školství. Základní princip Kodályho metody je jednoduchý. Hudba má pozitivní vliv na každého, hudební znalosti rozvíjejí schopnosti dětí a nástrojem, který má každý na dosah ruky, je jeho vlastní hlas. S tím lze těžko polemizovat, zvláště když si uvědomíme, že není snad nic osvěžujícího než zpívat svou oblíbenou píseň.