V srdci Čech, nedaleko rušné Prahy, jsem si já, Karel IV, císař Svaté říše římské a český král, představoval majestátní pevnost, která by byla svědectvím slávy a moci naší říše. Místo, které by chránilo nejcennější památky a královské klenoty našeho národa. Tato vize se naplnila v podobě věžovitého gotického hradu Karlštejn. Při pohledu na jeho vysoké hradby a věže mě zaplavují vzpomínky. Vzpomínám si, jak jsem pověřil svého důvěryhodného architekta, mistra Matyáše z Arrasu, aby navrhl stavbu, která bude nejen neproniknutelná, ale také esteticky velkolepá. Rozhodně nezklamal. Poloha hradu na vrcholu kopce s výhledem na klidnou řeku Berounku poskytovala strategickou výhodu i klidnou kulisu. Nejcennější část tohoto hradu, kaple svatého Kříže, je místem uložení korunovačních klenotů a svatých relikvií. Tato kaple, zdobená polodrahokamy a zlatem, s freskami odrážejícími nebeskou říši, byla svatyní jako žádná jiná. Vstup do ní ve mně vždy vyvolával hluboký pocit úcty. Karlštejn nebyl jen pevnost, byl to symbol. V dobách nepokojů nebo cizích vpádů stály jeho mohutné zdi pevně a odrážely nezdolného ducha českého národa. I když jsem za své vlády vybudoval mnoho pevností a staveb, Karlštejn má v mém srdci zvláštní místo. Není to jen kámen a malta, je to projev královského snu a houževnatosti národa. Jak léta plynula a já to sledoval ze svého trůnu v Praze, hrad se stal majákem naděje a hrdosti našeho národa. Nebyli to jen královští a šlechtičtí představitelé, kteří na něj byli hrdí, ale každý jednotlivý občan našeho velkého národa. Věděli totiž, že na vrcholu toho kopce stojí Karlštejn na stráži a střeží odkaz a budoucnost Čech.