Miluji tyto tiché večerní chvíle, kdy se probudím a ostatní netopýři ještě spí, a já se pak mohu v klidu rozhlédnout po jeskyni. Mnoho ostatních netopýrů nám závidí, že žijeme v krápníkové jeskyni Aggtelek. Je to taková super adresa, to opravdu je, ale kvůli tomu tady nebydlíme. Je to proto, že tu po generace žijí naši rodiče, prarodiče, a dokonce i jejich rodiče. Dlouho to bylo velmi klidné místo, ale v poslední době sem jezdí hodně lidí, protože takových krápníkových jeskyní na světě moc není. Zvláště ne taková, kde by bylo tolik různobarevných krápníků. Lidé tu skutečně žili před 7 000 lety a pak na dlouhou dobu utichli. Až v roce 1742 vyšel článek o jeskyních a poté sem přicházelo stále více lidí. Dokonce sem přišel i maďarský básník Sándor Petőfi a v roce 1845 vyryl do stěny jeskyně své jméno, což je rozhodně vandalismus – ať už je to slavný básník, nebo ne. Lidé nám stejně nevadí. My jsme v noci vzhůru a oni přicházejí ve dne, když tvrdě spíme, ale někdy bývají hluční. Musím však přiznat, že nebýt jich, nebo spíš nebýt průvodce, který je vždy doprovází, nevěděl bych o jeskyni ani z poloviny tolik. No, dost mých úvah, ostatní se probouzejí. Je čas podívat se na noční oblohu a najít něco k snídani.