Jak možná víte, černá je barva smutku. Řekněme, že ne proto jsem se stal černým, ale proto, že když jsem se narodil, většina psacích strojů se vyráběla v černé barvě. Kdo ví proč, možná aby vypadaly seriózněji. Bez ohledu na to je smutek součástí mé existence už téměř sto let. Byl jsem psacím strojem maďarského básníka Attily Józsefa. Attila József zemřel v roce 1937. Někteří lidé tvrdí, že jeho smrt byla nehoda, jiní, že se úmyslně vrhl pod vlak. To nedokážu rozhodnout, ale co vím jistě, je, že od té doby na mě nikdo nenapsal takové básně jako on. Smutná událost se stala tady, v Balatonszárszó, kde také bydlím. Pokud se se mnou chcete setkat, stačí přijít do Pamětního domu Attily Józsefa. Je to takové muzeum. Budova dříve fungovala jako penzion, nějakou dobu zde žil i on se svými sestrami, proto se v této budově nachází Pamětní dům. Attila József žil jen 32 let, ale přesto vydal devět svazků. Mezitím studoval na univerzitách v Szegedu, Vídni, Budapešti, a dokonce i na slavné pařížské Sorbonně. Byl to vášnivý člověk, a to jak z hlediska svých politických názorů, tak i milostného života. A měl velmi těžký život. Vyrůstal v chudobě, často žil u pěstounů a nouze ho provázela po celý dospělý život. Ale bez ohledu na to, co mu život přichystal, se do něj vrhl po hlavě a nikdy se nevzdal poezie ani svých zásad.