Lekl ses, když jsi mě uviděl? Skvělé! Větší poklonu než tuhle, maska busó dostat nemohla. Cože? Ty jsi o mně nikdy neslyšel! Tak to ti raději povím svůj příběh. Začněme zimním festivalem busójárás (busó znamená chůze). Jedná se o tradiční maďarskou akci, která se každoročně koná ve městě Moháč na konci karnevalového období. Jedním z cílů této týdenní slavnosti je zábava. Druhým cílem je zaplašit zimu. Proto se v poslední den karnevalu, na masopustní úterý, hodí na hranici rakev symbolizující zimu a spálí se. Přinese to jaro? Co já vím? Nejsem meteorolog... Mám během tohoto týdne jiný starosti: zastrašování. Ne náhodou se to celé jmenuje zimní slavnost busó, protože masky busó jsou tím hlavním zdrojem zábavy: lidé si oblékají bílé kalhoty, ovčí kůže a speciální obuvi, a já jsem ten, kdo jejich strašidelnému zjevu nasazuje korunu. Úkolem dobré masky busó je všechny pořádně vyděsit a pobavit. Vidíš můj úsměv, kožich, rohy? Nic z toho není náhoda! Věhlasní řezbářští mistři pracují na vyřezávání těchto masek převážně z vrbového dřeva dodnes. Bohužel vrba není příliš trvanlivé dřevo, a tak nám naši předkové nemohli vyprávět celý příběh. Jisté ale je, že slavnost busó se konala už na konci 18. století. Legenda praví, že mnoho lidí, kteří zde žili, mělo už plné zuby turecké okupace Moháče a jedné noci v děsivých maskách a za strašlivého rachotu zaútočili na Turky, kteří se démonicky vyhlížejících postav natolik lekli, že okamžitě utekli. Nevím, jestli je něco z toho pravda, ale jsem si jistý, že masky se stále nosí a stále se točí hlučné klapačky. Hodnotu festivalu busó dokonce uznalo jako kulturní dědictví i UNESCO a v roce 2012 byl zařazen i na seznam maďarského dědictví.