Břehy Dunaje lemovalo podzimní listí, když jsem sledoval, jak se vzdalují poslední jezdci. No, to bylo něco! Tři království, která spolu po desetiletí soupeřila, uzavřela spojenectví. Kdo by si pomyslel, že přijde den, kdy králové Čech, Polska a Uher zasednou k jednomu stolu mezi hradbami, které postavil velký král Béla IV. Ale i toho jsme se dočkali. Já, Karel Robert z rodu Anjou, král uherský, jsem v roce 1335 ve Visegrádu vnesl mír do života Uhrů, Poláků a Čechů. Český král Jan Lucemburský se definitivně zřekl nároku na polský trůn. Můj švagr Kazimír Veliký, král polský, si tak konečně může oddechnout a ani já jsem nedopadl špatně. Budeme si navzájem poskytovat vojenskou pomoc, Budín dostal právo zastavovat zboží, a kdyby někdo z nás zemřel bez syna, zdědíme si navzájem říši. Co může být větší zárukou míru? Vždyť kdo by chtěl zničit své potenciální budoucí dědictví? Není pochyb o tom, že to nebyla levná záležitost, jen při obědě Kazimíra Velikého se podávalo 1500 chlebů, ale bez investic není budoucnosti.