V srdci Evropy, kde řeky formují krajinu a v každém koutě se šeptají staré příběhy, skrývají české země cennou tradici. Když se letní dny zkracují a vzduch dráždí svěží chlad, lesy se probouzejí velmi zvláštním způsobem. Jakmile jantarové paprsky ranního slunce proniknou skrz listí, ze země se zvednou tisíce tichých strážců: hřibů. Ve městech a vesnicích se lidé všech věkových kategorií připravují na každoroční rituál – jakousi honbu za pokladem. Vyzbrojeni pletenými košíky a zkušeným okem se vydávají do lesa, do světa mechu a šustí. Není to jen shánění potravy, je to tanec harmonie mezi člověkem a přírodou, společenství, únik. Každý houbař má své vlastní tajné místo, předávané z generace na generaci nebo objevené náhodou. Kráčejí tiše a nechávají se vést rytmem přírody. Někteří tiše šeptají lesu v naději, že jim odhalí své skryté klenoty, zatímco jiní se pohybují v tiché úctě, s bystrými smysly, které vnímají každé prasknutí a šustnutí větvičky. Radost z nálezu dokonale tvarovaného hřibu nebo muchomůrky je bezkonkurenční. Je to důkaz štědrosti přírody a dovednosti houbaře. Houba se opatrně odřízne u stopky, aby se mohla vrátit i příští rok, a je pečlivě uložena do košíku. Tato tradice je víc než jen lov. Je to vůně vlhké země, dotek ranní rosy a zvuky probouzejícího se lesa. Je to smích sdílený mezi rodinami, příběhy vyprávěné mezi přáteli a recepty, které na tyto lesní dary čekají. Po návratu domů ožívají kuchyně zemitou vůní hub. Některé se usuší, jiné naloží a další se hned uvaří. Každá houba má svou jedinečnou chuť a každá rodina má svůj ceněný recept. Vyprávění o denních dobrodružstvích se sdílí nad vydatnou houbovou polévkou nebo pánví se smaženými pochoutkami. Z tance mezi lesem a jeho návštěvníky vycházejí oba bohatší. Les, který se podělil o své poklady a příběhy, a houbaři, jejichž duše jsou nasycené a košíky plné. A když slunce zapadne a chladné větry zimy začnou zpívat svou píseň, příběhy o houbařském lovu zahřejí srdce čekajíc na další tanec v příštím ročním období.