Odpolední dopravní zácpa je opět tady... Napětí, troubení. Rád bych řidičům řekl, aby se uklidnili, všechno bude v pořádku, dojedete do cíle, ale kdo by poslouchal slova kamenného lva? Ale věřte mi, jsem tu od začátku zácpy, dokonce déle. Přesněji od roku 1852, a to díky sochaři Jánosi Marschalkóovi, který nás všechny čtyři vytvořil. Zdobíme pešťskou a budínskou stranu Széchenyiho řetězového mostu v Budapešti. Někdy si rád myslím, že ho také střežíme. Mimochodem, most byl předán již dříve, v roce 1849, v rámci slavnostního ceremoniálu, který vedl rakouský polní maršál Julius Jacob von Haynau – ten se také proslavil tím, že porazil Maďary v jejich válce za nezávislost. Myšlenka na most však nebyla jeho, nýbrž uherského hraběte Istvána Széchenyiho, který v zimě roku 1820 nemohl kvůli ledu překročit Dunaj, přes který most nyní vede. Projekt a stavbu však provedli angličtí inženýři, dva Clarkové, William Tierney Clark a Adam Clark. Nebyli příbuzní ani nic podobného, měli jen stejné příjmení. Po Adamu Clarkovi bylo pojmenováno náměstí na budínské straně, na kterém den, co den pozoruji dopravu naproti tunelu, který vede pod Várhegy. Se lvy na druhé straně se moc nebavíme, zvlášť od té doby, co byl na pešťské straně v roce 1907 postaven Greshamův palác. Od té doby tvrdí, že mají lepší výhled, ale podle mě je to hloupost, protože jaký může být v Budapešti krásnější výhled než na nádherný Budínský hrad? No, jedna věc je přece jen krásnější. Náš most, Řetězový most.