V 19. století jsme byli hlavním proudem slovenského národního hnutí. Jmenovali jsme se podle našeho nejvýznamnějšího člena, kterým byl Ľudovít Štúr. Formovali jsme se především na evangelickém lyceu v Bratislavě ve 30. a 40. letech. Našimi nejvýznamnějšími členy byli: ● Janko Král, nejpřevratnější básník romantismu. ● Samo Chalúpka, který vyjadřuje lásku k vlasti a odpor k násilí ● Ján Botto, který psal o oběti lidu za svobodu a sociální spravedlnost ● Andrej Sládkovič, vyjadřující lásku ke slovenskému národu, popisující romantický ideál slovenské dívky a morální sílu uvědomělého lidového hrdiny Postupnými změnami jsme chtěli zlepšit sociální a kulturní podmínky, posílit důstojnost a zvýšit sebevědomí neprivilegovaných vrstev a položit základy občanské společnosti. Zároveň jsme posilovali národní sounáležitost a hrdost. Připravovali jsme se také na vstup do politiky. Požadovali jsme zastavení maďarizace, uznání Slováků jako národa a uplatnění slovenštiny na úřadech, ve školství i v církvi. Později jsme přešli na katedru česko-slovenského jazyka a literatury, kde v té době působil i Štúr. Pro své názory byl však propuštěn. Na protest s ním většina studentů odešla do Levoče. V roce 1843 se podařilo uzákonit Štúrovu slovenštinu, která se zakládala na středoslovenském nářečí.