Při projíždění klidnými stezkami Jeseníků se mi rozbušilo srdce ze dvou důvodů: ze stoupání do kopce a ze samotného vzrušení z pohledu na přečerpávací elektrárnu Dlouhé stráně, která je označována za jeden z divů České republiky. Šlapala jsem do pedálů, a blížila se k dolní stanici. Stavby vypovídaly o lidských inovacích, postavených do kontrastu s klidnou přírodou. Je ohromující pomyslet na to, co představuje – ekologickou zásobárnu energie. Využívá přebytečnou energii ze sítě v období nízké spotřeby a přečerpává vodu z dolní nádrže do horní. A když je v době špičky potřeba elektřiny, voda se vypustí, aby spěchala zpět dolů, roztáčí turbíny a vyrábí energii. Je to harmonická rovnováha mezi potřebami člověka a přírodními zdroji. Jak jsem šlapala dál, cesta se začala zvedat. Tlačila jsem na pilu stále víc a cítila zrušení. Nejen z námahy, ale také z naprostého architektonického zázraku, který stál přede mnou. Pomalu se začala objevovat horní nádrž, sama o sobě zázrak. Nebyla to jen tak ledajaká nádrž. Vydlabali vrchol kopce, aby vytvořili tuto obrovskou nádrž s vodou, jejíž hladina odrážela azurovou oblohu a okolní hory působily jako koruna přírody. Když jsem dosáhla vrcholu, zastavil jsem se a naklonila se přes řídítka, abych popadla dech. Panoramatický výhled stál za každou kapku potu. Z tohoto vyhlídkového bodu mě neuchvátila jen elektrárna, ale celé Jeseníky. Majestátní ve své velikosti, vrcholky se táhly do nekonečna. Tam mezi nimi se tyčil Praděd, nejvyšší ze všech, jehož vrchol prorážel mraky. Obdivovala jsem, jak se tu mísí lidská vynalézavost s velkolepým záměrem přírody. Od unikátního mechanismu elektrárny, využívajícího energii v souladu s přírodou, až po úchvatnou krásu Jeseníků, to byla jízda a den, na který nikdy nezapomenu.