Zpoza baru restaurace U Zlatého tygra jsem viděl přicházet a odcházet mnoho návštěvníků. Mezi všemi však vyčnívala jedna postava, která mi navždy zůstala vryta do paměti – Bohumil Hrabal. Pravidelně sedával u vybraného stolu a nebyl to jen tak ledajaký patron, byl symbolem české literatury a ztělesněním pražského ducha. Ach, Hrabal. V jeho povídkách se neskutečně mísil humor, tragédie a syrová lidskost. Bez nadsázky lze říci, že každým tahem svého pera vystihl českou duši. Knihy jako Ostře sledované vlaky nebo Obsluhoval jsem anglického krále byly zrcadly nastavenými naší společnosti, v nichž se odrážely světlé i temné stránky naší povahy. Mnoho večerů se Hrabal opíral o bar nebo seděl u stolu a živě se dělil o anekdoty nebo nápady na další povídku. Jeho postavy? Byly inspirovány lidmi, jako jsme my, skutečnými lidmi, se kterými se setkával. Opilci, snílci, dělníci – ti všichni si našli cestu do jeho příběhů, zvěčněných v tisku. Na Hrabalovi jsem obdivoval zejména jeho schopnost najít krásu ve všednosti. Jeho postavy byly často obyčejní lidé, kteří vedli obyčejný život, ale jeho pohledem se stávaly neobyčejnými. Jeho spisy byly důkazem jeho přesvědčení, že každý člověk, bez ohledu na to, jak bezvýznamný se zdá, má svůj příběh, který stojí za to vyprávět. Nebyla to jen Hrabalova literární genialita, která z něj udělala oblíbenou postavu této hospody. Byla to jeho pokora, upřímný zájem o příběhy lidí kolem něj a nakažlivý smích. Když mluvil, poslouchali jsme ho. A když naslouchal, byl skutečně přítomen, vstřebával každé slovo, každou emoci.